Četba na 11.12.2003 – Duerr –
Politické teorie
Rozdíl mezi stranami a
nátlakovými skupinami – politická
strana – má za cíl dobýt moc a udržet ji, nebo se podílet na jejím vykonávání,
získat hlasy ve volbách, dobýt poslanecká a ministerská křesla, utvořit vládu.
Nátlaková skupina – za cíl má
ovlivňovat politickou moc, vyvíjet na ni nátlak. Spokojuje se s působením
na politické předáky, aniž by chtěla zaujmout jejich místo. Zůstávají mimo moc
– snaží se ovlivnit lidi, kteří jsou u moci, nikoli však dostat k moci své
vlastní lidi.
Kategorie nátlakových skupin
tzv. nová politická hnutí – objevují se zvlášť ve 2.polovině 20.stol. Často
vyrůstají z občanských iniciativ ( např. ochránci životního prostředí).
Jinými takovými hnutími jsou pacifismus, feminismus, protirasistická nebo
studentská hnutí.
Definice politických stran – např Benjamin Constant (1816) = „sdružení lidí,
kteří vyznávají stejné učení“
Edmund Burke (1770) = „strana
je organizovaný celek lidí, kteří se sdružují k společnému dílu
v národním zájmu podle zvláštního principu, na němž se shodli.“
F.Goguel = „strana je
seskupení určené k účasti na politickém životě, k částečnému nebo
úplnému dobytí moci a prosazení myšlenek a zájmů svých členů“
Vznik stran podle Maurice
Duvergera
Jednotlivé přístupy
k původu stran: 1. Institucionalistický – hl. představitelem je Maurice
Duverger – spojuje původ stran s rozmachem parlamentu a všeobecného
volebního práva a klade důraz na organizační strukturu stran.
Duverger rozlišuje původ
stran na 1) volební a parlamentní
2) mimoparlamentní a
mimovolební
ad1) Strany podle něj vznikly
obvykle současně s volebními a parlamentními procedurami zastupitelské
demokracie, s rozšířením volebního práva a parlamentních výsad.
Iniciativa pochází obvykle
z parlamentní skupiny (parlamentního klubu). Jakmile strana vznikne,
založí z centra nové volební výbory a vytvoří štáb odlišný od vedení své
parlamentní skupiny, ale zachovává si hluboké stopy svého původu.
- dobytí poslaneckých křesel
je hlavní cíl.
ad2) Strany vzešly
z předem existující instituce, jejíž vlastní činnost spadá mimo volby a
parlament…např. odbory, průmyslové a obchodní instituce (banky, velké podniky,
sdružení intelektuálů, svobodné zednářství, církve a náboženské sekty, tajné
společnosti a podzemní ilegální skupiny.
Politické ligy – čistě
propagační a agitační mašinérie – jsou silně protiparlamentní a nerespektují demokratická pravidla hry (tím
se liší od fašistických a komunistických stran, jejichž učení je rovněž antiparlamentní,
ale které si slouží parlamentem k dobytí moci.
-
mají zájem se
přeměnit v extrémistické strany.
Ilegální a podzemní seskupení
– V ČSR např. Hnutí za občanskou svobodu ®v jeho rámci se později vytvořila ODA (Bratinka,
Kroupa)
®KDS (V.Benda)
Demokratická iniciativa ®Liberálně dem.strana (Madler)
Komunistická strana
v SSSR – v roce 1917 přešla z ilegality k moci a zachovala
si řadu rysů své předchozí organizace.
Strany
vzniklé mimo parlament se obecně podle Duvergera vyznačují řadou
charakteristik, kterými se odlišují od stran vzešlých z parlamentního a
volebního procesu:
-
jsou obecně centralizovanější, protože se rodí z vrcholu X strany utvořené
ve volebním a parlamentním procesu vycházejí z báze.
-
jsou kompaktnější a disciplinovanější.
-
vliv poslanců je zde slabší, na parlamentní klub se v nich pohlíží
s nedůvěrou a řídící výbor se snaží si ho podřídit.
-
parlamentní boj je také důležitý, ale je to jen jeden z prostředků, jež
k uskutečnění svých cílů užívají.
TYPOLOGIE
– rozdílná struktura
A. Strany mas – soc.dem®rekrutování členů má základní význam, jak
z hlediska politického, tak z hlediska finančního (členské
příspěvky) kvantita
- organizačně spočívají na „sekcích“, které jsou centralizovanější a
silněji rozčleněné
B. Strany kádrů – shromáždění význačných osobností
(vlivné os., specialisté, mecenáši), připravit volby a udržovat kontakt
s kandidáty. kvalita
- odpovídají decentralizovaným a slabě rozčleněným
stranám organizovaným na základě výborů.
Sigmund Neumann: jeho koncepce – ad A)strana „sociální
integrace“
Ad B) strana „politické
reprezentace“
Otto Kirchheimer – po II.sv.v – 3. Typ ®něco mezi: Catch-all Party®má za úkol oslabovat konflikty, klást důraz na to, co
spojuje, být otevřená starostem voličů a i zájmům nátlakových skupin.“Jedině
velké strany se mohou stát stranami pro všechny!“.
- podle něj mají strany za funkci politicky integrovat
skupiny a jejich členy, kteří předtím zůstávali vně oficiální politické
společnosti a udělat z nich rovnoprávné účastníky politického procesu.
Richard Katz a Peter Mair – v posl.desetiletí
další etapa v rozvoji trendů: strany se více propojují se státem, který je
financuje a vytváří jakési „kartelové strany“
Jakou stranu
potřebujeme podle Václava Klause
Po Občanském fóru®“Potřebujeme skutečnou politickou stranu, politickou
stranu s programem, jehož sjednocujícím prvkem musí být ekonomická reforma
nasměrovaná k vytvoření tržní ekonomiky, založené na soukromém
vlastnictví…“…“…V naší přechodné době by se muselo jednat o stranu, která by
sdružovala své členy primárně na základě jejich politických zájmů. Nikoli tedy
výlučně stranu světonázorového typu, která by byla stmelena a sjednocována
výlučně nebo dominantně tou či onou ideologií…Nedomnívám se, že by v současné
době u nás stačila tak často zmiňovaná strana volebního typu, tedy typu
jakéhosi volebního štábu, který se čas od času schází ke zvolení dosavadních
nebo případně nových vůdců. Právě pro současné přechodné období potřebujeme
pevnější strukturu s funkcionářským aktivem na místní, regionální i
republikové úrovni…Jasnou nezbytností je individuální členství…“
Ke vzniku
stran ještě jinak
Strany vzniklé sloučením nebo rozštěpením jiných (už
existujících stran).
USA – tzv. prezidentský vznik stran ®dobytí prezidentství je prvořadým cílem pro každou
stranu v USA.
Rozdíl mezi evropskými a americkými pol. Stranami:
V Evropě- organizační pavouk je klasicky hierarchický…X…v USA je struktura
naopak „stratarchická“ tj. každá úroveň moci a rozhodování je autonomní a organizuje
se, jak se jí zalíbí, a to i na úrovni základních organizací. Stranická moc
není soustředěna na vrcholu, ale je rozdělena mezi různé úrovně moci a
rozhodování…X…to neplatí v Evropě ani o stranách mas, ani o stranách
kádrů.
Rozvojové země: strany se rodí současně se státem
v jakémsi institucionálním vakuu.
-
značnou roli
hrají charismatiční vůdcové
-
mnohé se opírají
o systém jediné strany
Developmentalistický přístup – spojuje vznik stran se
širším procesem modernizace.
Historickokonflitkní přístup – nejvýraznějším
představitelem byl norský politolog Stein Rokkan – „Strany se rodí
z hlubokého a dlouhotrvajícího konfliktu v globální společnosti…Není
zapotřebí stran, pokud se všichni o všem shodnou“.
Schéma
S.Rokkana a D.-L.Seilera
Průmyslová
revoluce Národní revoluce
dimenze dimenze
funkční teritoriální funkční teritoriální
Vlastníci město církev centrum
Vs vs
vs
vs
Pracující vesnice stát periferie
Buržoazní 0
křesťanské centralist.
Dělnické agrární sekularistické autonomist.
Funkce stran –
funkcionalistický přístup
- tribunská funkce – tu mají
strany, které hájí skupiny, jež mají dojem, že jsou vyloučeny z účasti
v daném systému. Využívají nespokojenost občanů.
Funkcionalisté dále mezi
hlavními funkcemi politických stran (v pluralitních systémech) uvádějí
např.
1)
rekrutování,
výběr a střídání řídících pracovníků
2)
strukturování
veřejného mínění, vytváření politických programů
3)
integrací
sociálních skupin, agregování rozmanitých zájmů
4)
kontrolu,
koordinaci a stabilizaci vládních orgánů.
V totalitních systémech
má strana dvojí funkci: 1) utváří
skupinovou solidaritu
2) zajišťuje „vedoucí“ úlohu.
Počet stran:
A. JEDINÁ STRANA
Systémy stran jsou výsledkem
četných a složitých faktorů: národní tradice a dějiny, náboženská vyznání,
etnické složení státu, národnostní rivality.
Podle Duvergera jsou obecné
faktory společné všem zemím trojí: sociálně-ekonomické
ideologické
a kulturní
technické
- rozdíly a podobnosti
vnitřních struktur každé strany (strany totalitní a specializované, pružné a
tuhé, centralizované a decentralizované)
- srovnáním různých stran
najdeme nové prvky: počet stran, relativní velikost, politické rozdělení…
Podle J.Blondela lze vzít
v úvahu 5 základních proměnných: počet stran, jejich poměrná velikost,
ideologické charakteristiky, sociální povaha, jejich klientely, charakteristika
jejich organizace a vedení.
Rozlišujeme
mezi systémem jediné strany, anglosaským systémem 2 stran a systémem více než
dvou stran (multipartismus).
Novější
rozlišení systémů na: soutěživé a nesoutěživé (monocentrické)
Demokratické země ve
20.století:
Socialistické strany se
opírají o dělnickou třídu a rolnický proletariát
Konzervativní pravice o majetkově privilegované (podnikatelé,
velkostatkáři)
Liberálně demokratický střed
o střední třídy (malí obchodníci, zaměstnanci)
Dnes nemá žádná strana stejnorodé
sociální složení.
Rose a Urwin navrhli
z hlediska sociálního složení jejich voličů následující klasifikaci
politických stran:
1)Heterogenní strany – snaží
se zprostředkovat politickou vůli maxima nejrůznějších sociálních tříd, vrstev,
skupin. (Catch-all parties)
2) Strany, které mají jediný
základ náboženský, nebo naopak antliklerikální
3) Strany, které mají jediný
sociální základ. (třídní)
5)
Strany, které
plynou z různých identifikací, jež se vzájemně posilují.(Nejsoudržnější)
Lipset…
Fašismus
v užším slova smyslu je extremismem středu. Fašistická teorie se zdánlivě
staví proti liberalismu svou glorifikací státu, nicméně přejímá liberální
témata boje proti soukromým monopolům, proti znárodňování podniků. Staví se
proti ústě k tradicím, zejména k těm, které mají náboženskou podobu.
Extremismus
levice (komunismus, perónismus ®jeho bází jsou proletářské vrstvy, staví se proti středním třídám a
proti privilegovaným, dovolává se nacionalismu)
Pokud
jde o pravicový extremismus (horthismus, stoupenci Salazara…) nejsou jeho
stoupenci na rozdíl od extrémistů levice a středu revolucionáři, ale naopak
konzervativci – nevyžaduje na prostém občanu, aby přísahal věrnost režimu, aby
vstoupil do strany…Vyzve ho prostě, aby se nepletl do politiky.
Fašismus
(či německý nacismus) podle Lipseta ovlivňuje stejné sociální vrstvy jako
liberalismus – typický nacistickým voličem v roce 1932 je protestantský
maloměšťák, žijící ze svého skromného venkovského vlastnictví nebo obchodu
v maloměstě, který dříve hlasoval pro liberální strany středu nebo pro
regionalistické, autonomistické…nacisty podporovaly jiné vrstvy než ty, které
dávaly svůj hlas tradiční konzervativní pravici. Nacisté oslabili konzervativce
jedině v těch oblastech, v nichž hrály prim nacionalistické zřetele
související s těžkou amputací území vyplývající z Versailleské
smlouvy.
1)
proporční systém
usnadňuje zavedení a udržování systému četných, tuhých, nezávislých a obvykle
stabilních stran
2)
dvoukolový většinový
systém tíhne k systému více než dvou pružných, závislých a relativně
stabilních stran
3)
jednokolový
většinový systém pomáhá bipartismu, střídání neboli alternaci dvou velkých
nezávislých stran.
Počet stran: jediná
strana a pluralismus stran (režimy soutěživé a režimy nesoutěživé)
„Systém více stran“®multipartismus – označuje systém více než dvou stran
„Pluralismus stran“®označuje systémy, v nichž může rovnoprávně
působit více než jedna strana. Protikladem pluralismu stran je systém jediné
strany naproti protikladem k multipartismu je systém dvou stran, ale oba
systémy jsou pluralitní, tj. soutěživé stranické systémy.
G.Sartori kombinuje ve své
typologii systémů stran 2 kritéria: počet stran a jejich ideologii.
A)jediná strana
v přísném slova smyslu
B)hegemonická strana
C)predominantní (převládající
strana)
Celkově Sartori podává tuto
typologii systémů stran: 1) systém jediné strany, 2) hegemonické strany, 3)
predominantní strany, 4) bipartismus, 5) umírněný multipartismus (omezený
pluralismus), 6) extrémní multiparatismus (polarizovaný pluralismus), 7)
atomizovaný systém
Pojem dominantní strana
zavedl Maurice Duverger a později Gabriel Almond.
Dominantní strana je po
určité období – víc než troje řádné volby po sobě – podstatně větší než
kterákoli jiná politická strana, nemusí však mít sama nadpoloviční většinu
poslaneckých křesel.
Predominantní strana získá po
stejné období víc než trojích řádných voleb po sobě nadpoloviční většinu
poslaneckých křesel, ale nemusí být podstatně větší než kterákoli jiná strana.
Stranu, která by byl predominantní i dominantní zároveň můžeme nazývat
„ultradominantní“ ®tento pojem navrhl. R.G.Schwartzenberg a chápe ji jako stranu, která
v pluralitním režimu a za skutečně svobodných voleb je mnohem silnější než
všechny ostatní strany, deklasuje všechny své rivaly a sama pravidelně dosahuje
nadpoloviční většiny parlamentních křesel. Ostatní strany tedy nejsou zakázány,
ale ultradominantní strana může mít pokušení zneužít této své pozice a chovat
se jako hegemonická strana.
Sartori rozlišuje 3 typy
jediných stran:
1)
Totaltní
(ideologická) jediná strana
2)
Autoritářská
jediná strana
3)
Pragmatická
jediná strana – příklad pragmatické netotalitní strany…V Turecku působila
kemalovská Republikánská strana lidu od 1923-1946 jako jediná strana. Její
ideologie neměla charakter „řádu“ jako je tomu u komunistických nebo
fašistických stran. Měla ráz podstatně pragmatický a prozápadní,
okcidentalistický, šlo jí o modernizaci Turecka. Za tím účelem se stavěla proti
islámu, v němž viděla překážku modernizace. To, že jiné strany
nepřipouštěla, neodůvodňovala ideologicky ani jinak…
- navíc neměla nijak
totalitní strukturu – jednalo se spíše o kádrovou stranu, vstup do strany byl
otevřený, neznala čistky ani vylučování, uniformy, slavnostní přehlídky, průvody
nebo tuhou disciplínu…
-
Turecko před rokem 1946 nebylo ani fašistickým, ani demokratickým režimem.
Volby byly plebiscitem jediného kandidáta a základní svobody byly značně
omezeny.